Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.